V neděli 21. dubna jsme se vydali na 100 km dlouhou cestu do Zlína odehrát předposlední zápas Středomoravského přeboru chlapců kategorie U 13 s tamním klubem Fastav Zlín. Cíl byl po posledním výprasku od Prostějova jednoznačný. Radikální zlepšení obrany, doskoků, tlak na míč, rychlý přechod do protiútoku. O skóre zápasu nám nejde nikdy, hlavní ukazatel úspěchu v zápase je pro nás snaha hráčů a zlepšení jednotlivých herních činností. Na posledních trénincích jsme se zaměřili právě na ty prvky hry, které jsem už vyjmenoval. Nebyl tedy důvod, proč svému týmu před zápasem nevěřit.
Po pár vteřinách po začátku prvního utkání však bylo jasné, jakým směrem se bude zápas odebírat. To, co teď napíšu, tak neberte jako výmluvu na rozhodčí. Kdybych článek psal hned po zápase, asi by moje názory byly ještě vyhraněnější. První citace z platných pravidel basketbalu: "Hráč, který nemá míč pod kontrolou, má právo se volně pohybovat po hřišti a zaujmout jakékoli místo, které není obsazeno jiným hráčem. Jakmile bránící hráč zaujal počáteční dovolené obranné postavení, může se pohybovat, aby bránil soupeře. Nesmí mu ale bránit v projití kolem něj vysunutím ramene, paže, boku nebo nohy. Může se stočit uvnitř svého válce tak, aby zabránil zranění."
V našem zápase to vypadalo tak, že při rozehrávce z autu každý náš hráč dostal svého osobního bachaře ze Zlína, který ho držením za dres, paži nebo cokoliv jiného nenechal ani rozběhnout. Výsledek - nepřítomný pohled rozhodčích, laciná ztráta, koš.
Druhá citace z pravidel basketbalu: "Bránící hráč musí zaujmout počáteční dovolené obranné postavení bez způsobení kontaktu před zaujmutím tohoto postavení. Dotýkat se soupeře rukou (rukama) nemusí být samo o sobě chybou. Rozhodčí musí posoudit, zda hráč, který způsobil kontakt, získal výhodu. Jestliže kontakt způsobený hráčem jakkoli omezí svobodu pohybu soupeře, pak je to chyba. Nedovolené použití ruky (rukou) nebo natažené paže (paží) nastane, když obránce, který je v obranném postavení, má ruku (ruce) nebo paži (paže) položeny na soupeři a tyto zůstanou v kontaktu se soupeřem s míčem nebo bez míče tak, že brání jeho postupu. Opakovaný kontakt soupeře nebo "rýpnutí" do soupeře s míčem nebo bez míče je také považován za chybu, protože to může vést k surové hře.“
Zápasová praxe byla taková, že když už se nám podařilo vyvést míč, tak byl náš hráč na míči "sprasen" protihráčem nebo dvěma takovým způsobem, že už si to příště radši rozmyslel. Reakce rozhodčích byla opět nulová, bohužel naše chyby byly pískány poctivě.
Po krátké promluvě s rozhodčími mezi zápasy, snaze o namotivování zlomeného týmu do druhého zápasu, začal druhý zápas. A ejhle. Rozhodčí najednou viděl většinu prohřešků soupeře a pískal rovinu. Zápas byl téměř vyrovnaný, za 2 minuty hry měl soupeř 5 faulů, i když upřímně jich mohlo být klidně dvakrát tolik. Po každém dalším faulu jsme tedy stříleli trestné hody. Skóre po první čtvrtině 13:8 pro Zlín. Nemyslím si, že bych přehnaně stranil svému týmu, ale toto byl skutečný odraz kvality obou týmů.
No, na krátko nám tedy svitla naděje, že celý zápas proběhne v tomto duchu a my odjedeme ze Zlína s dobrým pocitem. Najednou směrem od stolku slyším hlasitou masáž rozhodčího Břéti od trenéra Zlína. A bylo vymalováno. Břéťa zareagoval tak, že přes stejně agresivní hru Zlína jako v prvním zápase, na konci druhé čtvrtky svítil na tabuli počet faulů 4:1 pro nás. Jak na takový výklad pravidel reagují hráči? Poškozený tým z části rezignuje, hraje ustrašeně, zbavuje se rychle míče, někdy oplácí fauly. Tým ve výhodě to naopak namotivuje k ještě agresivnější hře a opět bez reakce rozhodčích. Jak na to reagují trenéři? Považuju sebe i tréňu Zdenka za kliďase, ale při takových zápasech se z nás stávají labilní cholerici. Je to špatně pro tým, pro jejich respekt k rozhodčím, ale nezastat se jich v takovém zápase nejde.
Nutno podotknout, že toto není kritika týmu Zlína. Jejich hra je postavená na agresivním pressingu a rychlém přechodu do útoku a toto všechno zvládají na velmi dobré úrovni. Na hřišti je však rozhodčí, který by měl hráčům svými verdikty sdělit, že je něco přes čáru. Není to ani kritika jejich trenéra za promluvu s rozhodčím, protože to samé jsem udělal já.
Je však smutné, že místo dobrého zápasu kluci ve Zlíně dostali podobnou lekci, jako kdybyste jeli na příjemný výlet s rodinou, tam Vás někdo na ulici před policistou bezdůvodně zmlátil do bezvědomí a pak Vám všichni kolem, včetně policisty řekli, to nic nebylo, to se tady může. A teď hledejte na takovém zápase pozitiva nebo ponaučení. Místo dobrého pocitu ze zápasu, polovina týmu možná nebude chtít jezdit na zápasy a trenéři zvažují rezignaci. No a rozhodčí Břéťa? Po zápase dvě zrzavý točený, vyčistit hlavu a jedeme dál, pohoda jazz.
Výsledek opět není podstatný, stejně jako osobní statistiky hráčů. Prohráli jsme, ale přežili jsme. A co nás nezabilo, snad nás posílí do budoucna.
Trenéři: Martin Moťka, Zdeněk Slepička