Poslední zápas sezóny, krásné slunečné jarní počasí jakoby „samosebou“ formuje po cestě na zápas pozitivní myšlenky… jako bych se zase vracel zpátky v čase. Je to velmi podivná náhoda a „ironická jízlivost“ losu, že tyto kulisy téměř každým rokem rámují „scenic road“ s cílem před krásnou světlou sportovní halou v Jeseníku. Ale ať už jedeš z Mohelnice přes Ramzovou nebo přes „Sedlo“, tak se asi zřejmě nevyhneš tomu, abys šlápl na „bludný kořen“, který nám snad nějakou magickou silou sebere odhodlání, bojovnost a chuť se postavit odhodlanému protivníkovi.
Tentokrát se v hlavě formuje motivační řeč o tom, co naklání ten „pověstný zobáček vah“ při vyrovnaných zápasech… tedy mentální nastavení, víra ve vlastní schopnosti, odevzdání maximálního výkonu i při nepříznivém vývoji… o tom, že vlastně je dobře, že jsme dostali minule v Lipníku krásnou lekci, co se stane, když jeden tým někde najde vnitřní sílu a odhodlání zkusit otočit zápas a ten druhý se „podělá“ z pocitu, že mu „papírově jasné“ a poločasem „potvrzené“ vítězství začne „protékat mezi prsty“… o tom, že chceme mít po zápase pocit, že jsme na palubovce nechali vše, co v nás bylo… to se pak i porážka nese se „vztyčenou hlavou“…
Tak jsme si to řekli a jdeme na to! Pojďme zkusit zlomit prokletí a strach z družiny bojovníků z Freiwaldau, srdce „Kamenných hor“!
Střih … a zpátky do reality :-)
Hned od začátku bylo z řeči těla poznat, že to co jsme si řekli v šatně se do „fyzického“ projevu nijak nepropsalo. A pokud to zůstalo aspoň na chvíli v hlavách, tak se to z těch hlav velice rychle vypařilo. Přestože se začátek, co se týče skóre nevyvíjel vyloženě špatně… po 4-řech odehraných minutách svítilo na tabuli 5:4. Jenže pozorné oko diváka si toho v pohledech mohelnických hráčů nemohlo nevšimnout. Bylo jen otázkou času, kdy si toho všimnou také hráči soupeře, jejichž herní sebevědomí nahlodala první prohra v minulém kole, a ne úplně přesvědčivé jarní výkony. No ale na kom si ho zvýšit zpět než na tradičně na severu „odevzdaném“ mohelnickém týmu, že?
Co bylo k vidění vlastně kontinuálně od začátku do konce? Rozdíl zejména v energii, nasazení a fyzické „atletičnosti“. Nekontaktní obrana našich hráčů a v útoku jejich nesmělost „najet“ s dynamikou do koše. Až na nějaké výjimky i chuť se poprat o míč na doskoku pod oběma koši. Kdo nebyl, může si představit typické utkání, kdy hostující tým by se už nejradši viděl na cestě domů.
Co bych ještě rád dodal je to, že se nám tu slovy klasika „rozmohl takový nešvar“, který jen podtrhuje mentální nastavení našeho týmu :-). Kluci si vždy rychle najdou jasného viníka (letos výjimečné) prohry… rozhodčí byli naprosto mimo, „nám pískali všechno, jim nic“, ti jeseničáci jsou hovada, *** a ***!
Já jsem neviděl žádné „nesportovní“ či brutální zákroky. Kdykoliv se někdo s našich nadechl k důraznému nájezdu do koše, tak byl buď úspěšný nebo byl pískán faul soupeře. Jenže takových světlých chvilek bylo jak šafránu na jesenických lukách. V naší obraně nebyl téměř žádný „těsný“ kontakt s útočníkem, kluci si nechávali „obezřetný“ odstup a když už se odhodlali k obranému zákroku, tak byli ve špatném postavení. Ale za to přece může rozhodčí
Chápu, že názor každého je subjektivní, ale pokud si opravdu někdo myslí, že prohru téměř „o kilo“ zařídil rozhodčí…
Podobně jako prohru v Lipníku svádět na neodpískaný faul při „zoufalé“ trojce v poslední sekundě, která by znamenala pouze prodloužení…
Co mě mrzí nejvíc není vysoká prohra, ale předvedený výkon, který pramení z neochoty jít se „poprat“, zkusit vyhrát alespoň jeden nebo další osobní souboj s lepším protivníkem, protože každý další útok začíná znova.
Pokud se chceme posunout herně zase dál, tak musíme zejména v našich hlavách a nastavení „zpátky na zem“. Nakonec nám asi přijde vhod příští sezóna, kdy budeme zase jako loni čelit o rok starším hráčům v kategorii U17 a každá výhra bude zřejmě „svátkem“. Ale taky pokud přijde, tak nebude „zadarmo“, ale bude muset být výsledkem výkonu na hranici našich možností.
Letos jsme si užili vlastně „jízdy na obláčku“, kdy „tvrdá“ zkušenost z loňska byla naší největší výhodou. Zejména v první polovině sezóny jsme prostě hráli proti většině soupeřů agresivněji a o stupeň rychleji … a to vše víceméně v tréninkovém tempu. Byli jsme všichni nadšení, že jdeme od vítězství k vítězství a kochali se předvedenou hrou. Jenže upřímně řečeno, tyto zápasy nás nikam neposunuli a jen vytvořili falešný pocit vlastní „výjimečnosti“, kdy jezdíme hrát exhibice a pokud nevyhrajeme, tak jen proto, že nás „zařízl“ rozhodčí…
Na druhou stranu, jelikož to byl poslední letošní soutěžní zapas, je třeba si říct, že to byla sezóna po většinu radostná. Jak to v sobotu pojmenoval jeden nestranný divák/fanoušek: „…pro Vás doslova POHÁDKOVÁ“.
Ano, je to tak. Tudíž na závěr trošku pozitivně. Povedli se nám krásné zápasy… namátkou otočka v poslední čtvrtině ve Zlíně nebo dominantní a až „překvapivě“ dynamický výkon před měsícem v Olomouci. Kluci se individuálně určitě zase zlepšili, prezentují se občas ladnými basketbalově „dospělými“ pohyby a akcemi. Co nám ale ukázal poslední zápas, tak je třeba k tomu přidat zase tu „černou“ práci a zapracovat na atletičnosti a důrazu, protože basket rozhodně není „bezkontaktní“ sport, za který je občas mylně nazýván…
Jo, a kdybyste někdo znal odpověď na to, co mi vrtá celý víkend a vlastně pořad hlavou, tak budu rád, když mi to „dáte vědět“… V čem je ten rozdíl, že mužstva, které jsme i opakovaně porazili (Valmez, Zlín či Olomouc) dokážou odehrát s Jeseníkem vyrovnaná utkání a my v obou zápasech dostaneme tak naloženo? OMG…
Ještě nás čeká na konci května turnaj… tak je tu potencionální příležitost na „reparát“ :-)
Výsledek zápasu: BK Jeseník – BK Mohelnice 134:34
Body v zápase: Ondřej Štěpán 18b, Tomáš Wykret 14b, Franta Sedlačík 11b, Vojtěch Slepička, Mirek Strachota, Tomáš Nosek a Tomáš Fuchs bez bodu.
Trenéři: Martin Moťka, Zdeněk Slepička
