Kdyby mi někdo v létě řekl, že můj první velký návrat mezi lidi nebude na pivo, na grilovačku nebo aspoň na nějakou kulturní akci typu „pojď se projít“, ale rovnou na basket Dukla Olomouc vs BK Mohelnice, tak se mu vysměju a pošlu ho ať si jde sám utrhnout achilovku. Jenže ono se to stalo přesně takhle. A hlavně – já tu achilovku fakt utrhl. Normálně jak v učebnici. Léto, fotbal, pohoda, pár chytrých řečí o tom, že už jsem taky sportovec a že „to dneska vezmu v klidu“… a pak jedna blbá změna směru, lupnutí, tma a pocit, že mi někdo zezadu ukradl nohu. V tu chvíli jsem pochopil dvě věci: za prvé, že jsem idiot, a za druhé, že mám štěstí na kamarády, protože Zdeněk Ambrož mě bez debat naložil a odvezl do Šumperka do nemocnice. A já si pamatuju, že jsem byl v takovým stavu, že kdyby mě vezl do ZOO na pavilon opic, tak jen kývnu a řeknu „hlavně ať už to někdo spraví“. V Šumperku mě ošetřovala Jana, manželka Ivoše Faltuse, a já jsem si říkal, že to je úplně symbolický – člověk si zničí nohu u fotbalu a pak ho dává dohromady rodina spojená se sportem tak, že z toho skoro cítíš klubovou šatnu i na urgentu. Jana byla skvělá, profesionální, rychlá, a já jsem tam ležel jak rozbitá hračka a snažil se tvářit statečně, ale ve skutečnosti jsem byl jen hromádka bolesti a paniky. A aby toho nebylo málo, Zdeněk mě pak ještě odvezl domů do Olomouce, protože evidentně kromě zubařiny dělá i sanitáře, řidiče, psychologa a člověka, co tě zachrání, i když vypadáš jak hromada neštěstí. Druhej den mě operovali ve FN Olomouc a tím začala moje nová životní etapa: „ležící režim, tichá domácnost, zákaz návštěv a nulová chuť se s kýmkoliv bavit“. Já vím, že to zní dramaticky, ale já fakt nechtěl, aby mě kdokoliv chodil litovat, ptal se mě, jak se cítím, nebo mi nosil bonboniéry a dělal ze mě invalidu století. Já jsem chtěl jen přežít, zregenerovat se a hlavně se z toho nějak psychicky nesesypat. Takže jsem se na pár týdnů stal takovým olomouckým yettim – všichni věděli, že existuju, ale nikdo mě neviděl. Rehabilitace, berle, opatrný kroky, a v hlavě pořád jedna otázka: kdy zase budu normální? A pak jsem si jednou řekl, že jestli se mám vrátit do života, tak to musí být stylově.
A co je stylovější než jít po dlouhý době mezi lidi rovnou na basket, kde ti emoce běhají rychleji než já po tom fotbale? Takže jsem se hecnul, dopajdal jsem se do haly na zápas BK Dukla Olomouc vs BK Mohelnice, sedl jsem si mezi lidi a úplně jsem cítil, jak se mi vrací energie. Najednou jsem nebyl pacient, nebyl jsem „ten s achilovkou“, byl jsem zase normální fanoušek, co drží palce hostům a doufá, že to urveme. A samozřejmě, protože vesmír má rád ironii, ten zápas byl přesně takovej, aby mi otestoval tepovku i nově sešívanou psychiku. Mohelnice pořád dotahovala, Dukla pořád odskakovala, já se pořád potil jak kdybych byl na hřišti, a v jednu chvíli jsem byl tak nervózní, že jsem nevěděl, jestli víc bolí noha nebo moje fanouškovská duše. A do toho přišla věc, která mě úplně rozsekala: Ondřej Frank. Já jsem si fakt myslel, že Ondra už nesportuje, že už je někde v režimu „dám si pohyb jen když je hezky a nikdo mě u toho nevidí“, ale ne – Ondra normálně jede a nasypal 21 bodů. Dvacet jedna! Já na to koukal jak na zjevení a v hlavě mi běželo: „Tak ty ještě existuješ? A ještě takhle?“ To byl pro mě moment, kdy jsem si řekl, že svět se pořád umí překvapivě točit správným směrem.
Zápas se táhl, nervy pracovaly, Mohelnice se pořád držela na dostřel, pořád to vypadalo, že to můžeme otočit, a já už byl v módu, že poslední minuty ani nedýchám. Jenže pak přišel konec a realita: 64:59 pro domácí Olomouc. Prohráli jsme o pět, což je přesně ten typ výsledku, kdy jsi naštvanej, protože to bylo tak blízko, ale zároveň hrdě spokojenej, protože to nebyla žádná ostuda a kluci se rvali až do konce. A já? Já odcházel s tím, že jsem se po dlouhé době vrátil mezi lidi, přežil jsem to bez dalšího úrazu, potil jsem se jen psychicky a ne fyzicky, a hlavně jsem si uvědomil, že i když to tentokrát vyhrála Dukla, můj osobní zápas s achilovkou jsem dneska vyhrál já – protože jsem konečně zase došel fandit Mohelnici, tak jak se sluší a patří.
